otvorene

Sedela som včera na balkóne a háčkovala som koberček.

Nie, zima ešte neskončila, hovorila som si,  lebo vzduch u nás i v poludňajších lúčoch slnka mal mrazivú príchuť.

Avšak napriek chladu, ktorý sa pripomínal pri každom nádychu, prenikalo do mojej mysle i posolstvo blížiacej sa jari. Spev vtákov sa ozýval úbočím pod balkónom nesmelo, no predsa. Spev vtákov, ktorý v zime utícha, sa teraz rozliehal z kríkov s tichou piesňou nádeje, že zima konečne odíde, jej mrazivý dych stráca svoju moc a príde čas zelenania a tepla.

V jesení som nastrihala staré veci z pivnice. Mnoho z tých vecí som už dávno rozdala, no s niektorými som sa nevedela rozlúčiť. Boli tam nejaké moje veci – ako maturitný kostým – ktoré som tam odkladala s iluzívnou predstavou, že do nich raz určite schudnem, alebo si ich určite oblečú moje deti. Ibaže schudnúť do sukne s pásom 55 cm by som musela náramne, moje dievčatá ju nezapli ani v 15, a odvtedy ma každá prinajmenšom o hlavu prerástli, takže do veci po mne by sa nenapasovali. Ani pár ich veci, ktoré som odkladala s tým, že môžu nosiť raz ich deti,  v jeseni pri robení poriadku pri pozornom pohľade neobstálo, a skončili v igelitkách ako farebné klbká.

Ťahala som z tašky klbiečko za klbiečkom a pridávala som ich k pestrofarebnému kobercu. Pripadala som si ako archeológ, ktorý skúma po vrstvách históriu Zeme. Ku mne sa tak minulosť vracala v tejto chvíli po vrstvách. Ružový svetrík, zamatovo hebký a huňatý. Červené pyžamo so vzorom čiernych psíkov, či bavlnené kraťasky s modrými hviezdičkami. A moja žltá blúzka, dlhé zelené šaty, či letná súprava s fialkavo-zeleným vzorom. Niečo som prihadzovala k pestrofarebnému kobercu, niečo k malej obdĺžnikovej rohožke, niečo k podlhovastej rohožke. A tak veci dostávajú druhý život.

Koberčeka pribúdalo, užívala som si slnečné lúče a myšlienky mi lietali kade tade. Ani neviem prečo, ale koniec zimy sa mi spája so slobodou. Možno je to slnečnými lúčmi, ktoré sú hrejivejšie, možno vzduchom, v ktorom na jar cítiť rast a život. A možno je to tým, že jar tu v horách rozširuje cesty z blúdenia úzkym chodníkom plným ľadu na bezbrehú krajinu. Tému spoločnosti a slobody som tak premieľala z viacerých uhlov pohľadu dnes. Teraz večer mi téma priplávala znovu do mysle s príspevkom na facebooku o slobode.

PŘIPADÁ MI TRAGIKOMICKÉ,

že velká většina lidí ani za 35 let nepochopila, v čem spočívá svoboda.

Domnívají se, že svoboda je to, když se u nás oficiálně pořádají rockové koncerty.

To, že si mohou koupit luxusní zboží z dovozu.

To, že když jedou chlastat na Oktoberfest, nemusejí na hranici ukazovat pas.

Velký omyl…

Svoboda je to, když vám nikdo necpe do hlavy, co si máte myslet a říkat.

Když nikdo (ať už z titulu úřední moci, nebo samozvaně) nerozhoduje, co je pravda a co lež, co je správný sociální, ekonomický nebo politický názor a co nesprávný.

Když vám nikdo nenařizuje, kdy a kam smíte chodit, co máte číst, psát nebo hlásat, koho jste povinni uctívat a koho nenávidět.

Když vás nikdo neoznačuje za společensky nebezpečný živel a nechce vás izolovat, perzekuovat, případně donutit k emigraci za to, že si myslíte něco jiného než on.

Když vás státní moc v mezích zákona stíhá za něco, co jste prokazatelně udělali, nikoli za něco, co byste hypoteticky udělat mohli.

Když vám nikdo nenařizuje, jakou si smíte doma zašroubovat žárovku, zda smíte užívat svůj legálně nabytý a zdaněný majetek, zda se smíte či nesmíte bránit násilí a útlaku, jaká smíte mít v pokoji kamna, jestli smíte pěstovat na zahrádce zeleninu a chovat slepice, zabít a sníst vlastní prase, vypít na lavičce v parku pivo, kolik si smíte v bance uložit nebo vybrat peněz, a když je všem houby po tom, co si za ně kupujete.

Když je vaše privátní vlastnictví nedotknutelné i pro stát a váš domov je váš hrad.

Když nemusíte uctivě žádat vrchnost, zda vám za „mírný poplateček“ milostivě dovolí opravit si dům nebo před ním zaparkovat svůj vůz.

Když je vaše soukromí jen vaše věc a nikdo není oprávněn strkat vám do něj čumák pod záminkou vyššího blaha nebo obecného prospěchu.

Tohle je svoboda.

V roce 1989 jsem byl hodně mladý a měl jsem z toho ještě houby pojem. Nicméně jsem tak nějak doufal, že tyhle doby a móresy se už nevrátí. Nikoli, že nám je někdo bude za nadšeného kejhání zpitomělého davu zavádět zpátky – a ještě se u toho zaklínat svobodou, demokracií a odkazem Václava Havla (poplatek za užití jména zaplacen).

Žvanit o svobodě a přitom se chovat a myslet jako estébák…

Na to musí být člověk fakt óbrsvině s kachním žaludkem.

Zdroj: https://www.facebook.com/groups/13kom/

Presne tak, povedala som si.

Mnoho ľudí i u nás si myslí, že sloboda je cestovať na dovolenku k moru a za prácou do zahraničia bez pasu. Pokladajú za úžasné žiť pod diktatúrou EÚ o plastoch, červoch v potrave, energiách – a  ako čoskoro zistíme – aj o emisných povolenkách i pre občanov.

Žvanit o svobodě a přitom se chovat a myslet jako estébák… –výstižné hodnotenie pouličných vyvreskovačov u nás.

Sloboda je i o tom, že hoci nás môžu označiť ako dezolátov či prokremeľských agentov, I tak sa nedáme manipulovať a zavádzať. Že si nedáme mazať a prekrúcať historickú pravdu.

Čím to je, že o slobode najviac tárajú tí, ktorí nás ženú do neslobody?

Elena