Vianoce nám odhaľujú kadečo.
O iných ľuďoch, ako nás skutočne vidia – ako som už minule písala – či vnímajú naše tajné sny a priania, alebo je to o nakupovaní darčekov pre nás podľa ich predstáv, či dokonca len o povinnom formálnom darčekovaní „lebo Vianoce“. Ale sú aj o nás samých, o našich hodnotách a prioritách. O tom, čo k Vianociam dáme sami sebe – či chceme vymeniť Vianoce len za kapustnicu, misu šalátu, voľno a koláče.
Krásnu úvahu nahodil včera Portál z vianočného rozjímania Anselma Gruna spred 20 rokov o symbolike narodenia Krista v chlieve podľa psychológa Junga.
https://www.facebook.com/nakladatelstvi.portal/posts/10159449813874274
Dám ju celú
Chlév
Kristus se narodil ve chlévě. Pro hlubinného psychologa C. G. Junga je stáj důležitý symbol. Domnívá se, že bychom měli mít neustále na mysli, že jsme jenom stáj, ve které se narodil Bůh. Nejsme ani palác, ani nový a nádherně zařízený dům, ani útulný obývací pokoj.
Každý z nás spojuje s pojmem stáj nebo chlév jiné zkušenosti a zážitky. Jedna žena mně vypravovala, že jako dítě po vyučování okamžitě pospíchala do stáje. Tam se cítila v bezpečí. Pach stáje v ní probouzel něco domáckého, poklidného. Ve chlévě je ustájen dobytek, jednoduše tam přebývá. Rodí se tam i umírá. Chlévu se nevyhýbají ani všednodenní starosti. Všední den se všemi propady i vzestupy. Děti zvířata přitahují, nechávají se hladit, ledacos snesou. Jsou trpělivější než lidé. Naslouchají tomu, co děti vypravují. Ve chlévě také bývá stálá teplota. I v zimě je tam díky dobytku teplo. Ve stáji není nikdy naprosto čisto. Najde se tu hnůj, smetí, ale i sláma a seno. Ve chlévě se sice pravidelně uklízí, ale smetí se tam stále znovu objevuje. Hnůj slouží také jako hnojivo na polích. Takovým způsobem můžeme popisovat i své nitro. Ani naše srdce není čisté a neposkvrněné. Nahromadilo se v něm také dosti smetí. Všechno, co jsme potlačili, leží pod povrchem a začíná se rozkládat. A právě tam, kde v našem nitru zůstává nejvíc „odpadků“, se v nás hodlá narodit Bůh. Nemůžeme mu nabídnout žádnou čistou místnost, ale jenom umazanou stáj v našem srdci. Je nám to trapné. Ale na druhé straně nás to osvobozuje od klamné představy, že bychom si měli Boží zrození zasloužit svou naprostou dokonalostí. Bůh se v nás chce narodit proto, že nás miluje, a nikoli proto, abychom mu něco dokazovali.
Můžeme se tedy spoléhat na to, že právě takoví, jací jsme, se můžeme stát Kristovým obydlím. Pro nás a pro tento svět se Kristus narodil ve chlévě.
(Anselm Grün, Vánoční rozjímání, Portál 2020)
Uvažujem o tom prostredí prírodzenosti, plnom života v jeho kolobehu, ohrievanom úprimným dychom zvierat.
A o tom, čo podaktorí z nás budujú v čase Vianoc – o vypekaní koláčov, o nákupe záľahy jedál, o sviatkoch pri televízii a navštevovaní sa s honosným pohostením. Nie, toto nie je kritika tých „palácovovianočných“, len hľadanie cesty k vlastnému nefalšovanému vianočneniu. Bez facebookových zdieľačiek honosne vyzdobených stromčekov a predstieranej dokonalosti,
A Portál dal k tomu i ďalší článok, ktorý k tomuto hľadaniu naznačuje cestu
https://www.facebook.com/nakladatelstvi.portal/
Dítě v nás
Psychologové dnes hovoří o dítěti, které ve svém nitru nosí každý z nás. Každý z nás byl jako dítě někdy zrazen nebo zklamán ve svých nadějích a tužbách po bezpodmínečné lásce. Jako dospělí se musíme s tímto poraněným dítětem v nás potkat a převzít za ně odpovědnost, pečovat o ně a hojit jeho rány. Nesmíme však u tohoto zraněného dítěte zůstávat, musíme dál, nechat se zavést k Božímu dítěti, které existuje také v každém z nás. Boží dítě je obrazem našeho skutečného, opravdového já. Ví přesně, co nám svědčí. Už v dětství nám ukazovalo cestu, abychom v moři cizoty, nelásky a nepochopení našli místo, kde bychom zůstali nezraněni. Vánoce nám Boží dítě v nás připomínají. Uprostřed chladného a odcizeného světa lpí to dítě na naší jedinečnosti a vzácnosti. Je přesvědčeno, že to Boží ve mně trvá a že může být vyjádřeno pouze skrze mě. Takové je poselství Vánoc: V hloubi svého srdce nosíš Boží dítě. Když se svému srdci podřídíš, pochopíš, co je pro tebe dobré, co ti svědčí a co na sebe bereš jenom proto, že ti o to říkají ostatní. Tvůj život bude opravdovější, jenom když budeš v kontaktu s Božím dítětem. Tvůj život tak získá něco z té bezstarostnosti, kterou se vyznačují děti. Jako poraněné dítě můžeš Božímu dítěti důvěřovat, stejně jako cestě, po níž tě dnes povede k životu i ke skutečnému štěstí. Taková je radostná zvěst dítěte v jesličkách – Boha, jenž mezi nás přišel, vtělený do člověka.
Takže otázka, ktorí nám svieti na cestu je „čo naozaj chceš?“ Nielen na Vianoce, ale v živote.
Elena
Je fakt obdivuhodné, ako sa človek snaží ...
Celá debata | RSS tejto debaty