Roky plynú a 29. marec sa vynára v tom kolobehu dookola.
Deň smrti môjho syna.
Spomienky plávajú okolo mňa v tejto chvíli v tichu bez slov – a tak malý odkaz Maroškovi odo mňa a AI
A facebook mi zvláštny príspevok privial, ktorý vystihol i moje pocity. …
Písal ho otec, ktorý opatroval syna mnoho rokov
Dnes jsou to 3 měsíce co mi zemřel Davídek.
Přemýšlím celý den nad Davídkem i nad mým smyslem do dalšího života a dovolím si mít 3 přání.
První přání – rozloučení s tím, co bolelo…
Přeji si, aby vše, co mě tížilo víc, než jsem unesl,
zůstalo již ode dnes za mnou.
Ne s hořkostí, ale s poděkováním.
Protože i bolest mě učila –
jak milovat hlouběji,
jak být jemnější,
jak neztratit lidskost.
Loučím se s tím, co už mi nepatří,
a dovoluji si odlehčit srdci.
⸻
Druhé přání – pro přítomnost
Přeji si klid.
Ne ten prázdný, ale živý klid,
ve kterém se dá dýchat.
Abych nemusel všechno držet silou,
aby stačilo prostě jen být.
Přeji si, aby mi bylo dovoleno být unavený,
a přesto být dost dobrý.
Abych se mohl opřít –
o ticho, o světlo, o lidi,
kteří zůstávají, i když je mi těžko.
⸻
Třetí přání – do budoucna
Přeji si, aby to, co přijde,
nebylo snadné, ale pravdivé.
Abych šel dál s otevřeným srdcem,
ne se strachem, ale s důvěrou.
Ať mě budoucnost nezlomí,
ale rozvinne.
Ať v ní zůstane místo pro radost,
pro smích,
pro zázraky všedních dnů.
Ať nezapomenu, kým jsem byl –
a přesto se nebojím stát někým novým.
Elena
Celá debata | RSS tejto debaty