Uvažovali ste niekedy nad zlom zlého činu? Nejde iba o jeden z kopca padajúci balvan. Je ako lavína, ktorá so sebou strháva ďalšie a ďalšie kamene.
Včera som v blogu písala o spartakiádnom vrahovi. Dnes sa pozrieme na tú lavínu, ktorú jeho vraždenie spustilo.
Jeho rodičia
Krátko po čine sa jeho rodina musela z Prahy odsťahovať. Museli sa vzdať svojej pôvodnej desaťročia budovanej existencie, domova, práce, známeho prostredia, priateľov a známych. Začínali v inom prostredí úplne nový život. No úplne nový – dá sa to vôbec, keď museli riešiť dilemu aký postoj zaujmú ku svojmu synovi, ktorý bol vrahom? Zostali s ním v kontakte, podporujú napriek všetkému. Na koľko na nich zanechala celá situácia stopy, ovplyvnila ich zdravie a životnú pohodu? Koľko rokov života im to trápenie ubralo?
https://www.denik.cz/krimi/spartakiadni-vrah-josef-doucha-rozhovor-jiri-straka-pribehy-zla.html
A víte co? On Straka zničil i vlastní rodinu. Jeho rodiče byli potrestáni tím, co všechno vlastně o svém synovi najednou zjistili. Ten trest je pro ně doživotním. Pro ně to byl obrovský šok, když zjistili, že jejich syn páchá takovéto hrůzné zločiny. Ona to byla až na Jirku slušná rodina. Kvůli němu se rozpadlo po pár měsících i manželství jeho starší sestry.
Drželi jsme se furt za ruce a furt jsme brečeli,“ vzpomínal na tu dobu jeho otec. On i jeho žena tehdy uvažovali i o sebevraždě. Nad vodou je drželo to, že měli ještě mladšího syna, který je potřeboval. „Nechtělo se nám žít zkrátka, vůbec se nám nechtělo dál žít,“ popsala Jirkova matka.
Když jejich starší syn dostal 10 let vězení, navštěvovali ho. Vztah k němu ale hledali obtížně. „Myslel jsem si, že by bylo lepší, kdyby Jirka dostal rozsudek smrti, že by to pro něj bylo vysvobození a pro nás taky,“ shrnul jeho otec.
Podobný názor měla i jeho žena: „Možná by to bylo lepší i pro veřejnost, že by se s tím líp vyrovnala. Že byl odsouzenej smrt za smrt.“
V tej nahrávke sa rodičia vyjadrili i v jeho prítomnosti, že radšej mal zomrieť ich syn. Jeho anetickosť je v tej situácii zjavná, žiadna emocionálna reakcia, nezaujato to počúva.
A jejich syn? Souhlasil. „Tak by si prostě pobrečeli, zapálili svíčku, a nemuseli by s tím žít každej den a prožívat to tak jako já.
Když vystoupili jeho rodiče na kameru po jeho propuštění, řekli, že si bývali pro syna přáli smrt. „Bylo by to i pro něj vysvobození. To, čím prošel za posledních dvacet let, není žádná procházka růžovým sadem. A bylo by to vysvobození i pro nás,“ řekla v roce 2004 jeho matka.
Jeho matka v reportáži pro Českou televizi řekla, že se až do své smrti nezbaví viny, že přivedla vraha na svět.
Vrah sám v tom dokumente popísal, že napadnutý bol i vo väzení, spoluväzni mu rozkopali pohlavné orgány, pokúsili sa ho zabiť, podstúpil kastráciu
https://www.youtube.com/watch?v=NONSsKXhrHM&t=5s
Jiří Straka čelil ve vězení mnoha útokům. Nejen od spoluvězňů, ale i od dozorců. Některá data si nechal vytetovat na předloktí. Podobně, jako si jiní nechávají tetovat den svatby či narození dětí. U Straky jsou ale významy čísel hrozivější: 24. 6. 87 – den, kdy mu ve věznici rozkopali přirození. 14. 7. 87 – den, kdy ho málem oběsili. 19. 1. 89 – den, kdy byl vykastrován.
Podle svých slov se cítil tlačený k tomu, aby spáchal sebevraždu. Sám na ni pomýšlel, ale právě ten vnější tlak mu dodal sílu to neudělat. „Dalo mi to takovou sílu – já vám tu radost neudělám. Vy na to čekáte a já to nechci udělat. Jestli mě chcete zabít, tak to udělejte vy.
Príbuzní obetí trpeli tiež.
Ako to vystihol jeden z vyšetrovateľov toho prípadu
https://www.denik.cz/krimi/spartakiadni-vrah-josef-doucha-rozhovor-jiri-straka-pribehy-zla.html
Co myslíte, že cítí příbuzní obětí? Tehdy i teď?
No. Na ně se vždycky tak trošku zapomíná. Ti lidé jsou nesmírně a nenávratně postiženi jednáním pachatele, který jim přivodil bolestnou a nenahraditelnou ztrátu blízkého. My k nim můžeme být při výsleších maximálně citliví. Nic jiného není z naší strany policejních vyšetřovatelů vlastně ani možné.
https://www.denik.cz/krimi/spartakiadni-vrah-jiri-straka-obeti-kdo-je-kdo.html
Ženu takřka uškrtil, když zjistil, že jí je přes padesát, od znásilnění upustil. Bezvládné tělo hodil na korbu dodávky a zmizel. Těžce zraněná žena přežila jen náhodou. Nikdy se z přepadení nevzpamatovala. Zemřela pět let po napadení. „Maminka se s tím nikdy nevyrovnala. Ten šmejd měl dostat provaz,“ řekl po Strakově propuštění syn napadené ženy Petr. Nešťastnou paní Štěpánkovou tak lze mít fakticky za čtvrtou Strakovu oběť.
Lékařku znásilnil a zavraždil jen pár kroků od dveří jejího bytu. Rodina se se smrtí Vlasty Fikarové nikdy nesmířila. Ba co hůř. Přízrak spartakiádního vraha ničí pozůstalé dodnes. Maminka se ze smrti dcery léčila dlouhé roky na psychiatrii. V okamžiku, kdy Straka po svém propuštění vystoupil v televizi v pořadu televize Prima, ranila mrtvice tatínka oběti. Stal se tedy pátou obětí devianta.
Je to ťažké, ak zažijete stratu blízkeho, ktorého ste milovali. No pekelne ťažké je vyrovnať sa so stratou blízkeho v situácii, ak zomrie tragicky rukou niekoho iného. Lebo človek zápasí nielen s bolesťou, ale i s nelogickým pocitom viny, že mal nejakým spôsobom toho blízkeho zachrániť. Že ho niekam nemal nechať ísť, že mal vycítiť nebezpečenstvo, mohol urobiť niečo – čokoľvek, aby sa toto nestalo.
Poznám to utrpenie dôverne – po lekárkou zavinenej smrti syna som dlho zápasila s pocitom hnevu, že som musela v ten deň ísť do práce, dokonca na pracovnú poradu mimo okresu. Že som v tomto systéme musela robiť i za tých, ktorí sa povaľujú bezpracne doma. Že je kopa ľudí, ktorí zneužívali zdravotnícky systém a potom nezostáva dostatok peňazí na to, aby sme mali v každom okrese zaistenú kvalitnú zdravotnú starostlivosť, neprestarnutý personál a potrebné prístrojové vybavenie. Zápasila som i s hnevom voči sebe, že som nemala dôverovať nemocnici i to, že som zodpovedne pracovala, že som mala radšej sedieť doma ako všetci tí špekulanti. Jedinou červenou čiarou proti samovražde bola zodpovednosť za ostatné deti.
Je to skrátka hrozné, že nejaký páchateľ dokáže narobiť v životoch iných ľudí toľko zla, bolesti, utrpenia. Nijaký rozsudok na svete, nijaký trest nedokáže spravodlivo vyrovnať škody na telesnom, emočnom i duševnom zdraví pozostalých.
Niektoré z tých zavraždených žien mali deti, syn jednej z nich v dospelosti našiel odvahu stretnúť sa s vrahom
https://www.youtube.com/watch?v=NONSsKXhrHM&t=5s
Zdeňkovu mámu, osmadvacetiletou Martu Michalčíkovou, Straka znásilnil a zabil, když 16. května spěchala brzy ráno do práce. Po rozvodu s mužem, žijícím ve vsi na Znojemsku, pracovala někdejší referentka jako uklízečka v budově Federálního ministerstva vnitra v ulici Zikmunda Wintra v Dejvicích. Na svou oběť se Straka vrhl zezadu ve 4:50 na Puškinově náměstí.
„Nezasloužíš si žít, natož vyjít mezi lidi,“ vmetl vrahovi Zdeněk do tváře.
Zdeněk, syn obete – v čase vraždy jeho mamy mal iba 4 roky – zjavné i pri tom rozhovore bolo, že trpí smrťou mamy, plakal i pri tom rozhovore.
Aspoň v niečom mal ten príbeh dobré pokračovanie, ako uvádza záver tej poslednej nahrávky – Zdeněk od maminej smrti po celé roky trpel nespavosťou a páchateľa chcel zabiť, po tom rozhovore sa mu uľavilo, a prestal cítiť túžbu páchateľa zabiť.
Elena
P.S.: Všimnite si ten paradox – vrah má publicitu, záujem médií po desaťročia. Osud jeho obetí – preživších prepadnutých žien či rodín tých mŕtvych žien – spoločnosť necháva zapadať prachom, hoci práve oni by si zaslúžili viac pozornosti…
Celá debata | RSS tejto debaty