O obetiach sa mlčí. Vytrácajú sa z našej pozornosti i pamäte – v záplave práv páchateľa vidíme len ich tváre po čine, ich hlasy nepočuť. Zúfalo putujú časom bez stôp vo verejnom priestore – na rozdiel od páchateľov.
Páchatelia sú v centre nášho spoločenského záujmu. A tak sa dozvedáte z médií po pomerne krátkej dobe necelých dvoch rokov od činu, že akýže úžasný človek je Dědeček, ktorý spôsobil šoférovaním v opilosti smrť 5 mladých ľudí, ktorí mali život pred sebou a zavinil celoživotné utrpenie pre ich blízkych. Ešte o hodne pod minimálnou 20-ročnou hranicou trest dostal – len 15 rokov. I to sa zrejme niekomu veľa zdá, lebo dokonca prepusteného kriminálnika – jeho bývalého spoluväzňa u nás médiá nechali o ňom pohovoriť
No čo keby ste tak, milé médiá, radšej priniesli článok o obetiach a tých ich blízkych, ktorí teraz žijú bez nich?!!!
Rovnako je to s obeťami na filde.
Úvodom vás upozorním, že zásahové jednotky používajú „šetrnú terminológiu“ ako „aktívny strelec“ a „útočník“ – ja používam označenie páchateľ a vrah.
Na filde sa teda vrah pri čine odpravil vraj vlastnou rukou, takže niet čo rozoberať jeho realitu, ale o obetiach či pozostalých a ich súčasnom živote je ticho. Zavraždil 14 ľudí a 25 zranil
Jednou z mála obetí, ktorej bola pozornosť venovaná aspoň jednorazovo po čine, bola Terezka, ktorej páchateľ prestrelil tepnu na nohe. S nohou stále chodí na rehabilitácie a má v nej brnenie, časť stehna necíti, Ale nielen preto už nemôže žiť život ako dovtedy.
Potýká se se zlými sny, které se snaží tlumit prášky na spaní. Nejezdí MHD, protože se bojí. „Vždycky, když jsem šla do autobusu, do metra, tak jsem přemýšlela, že kdyby tenhleten něco vytáhl, tak kam se schovám,“ dodala. Vrací se jí i neustálý zápach ze zbraně a nábojů.
Od traumatického zážitku Tereza místo činu nenavštívila a nevstoupila ani do budovy školy. „Škola mi vyhověla, že se to přesunulo do jiné budovy, necítím se na to, abych šla na budovu fakulty,“ upřesnila.
No a tiež je tu hlboký pocit viny, ktorý zažíva.
Právě v její třídě, kde studovala, střelec a spolužák Terezy David K. (†24) zabil 9 lidí a 11 zranil. Mezi zraněnými byla i Tereza. „Měla jsem „jen” jednu střelnou ránu. Furt se mi vrací, že jsem to neměla být já, kdo přežil. Já si to občas dávám i za vinu, že měli přežít oni a ne já,“ říká Tereza.
Nielen samotné obete zranené trpia následkom toho činu, ale i pozostalí – tiež sú obeťami činu vraha
Manželka Sofea Marsidah Binte Musa Vendelová (40) popsala osudnou chvíli a také pro server Novinky.cz řekla, že se tím, co se stalo dostala do vážných problémů. Manžel v nemocnici a ona s dětmi bez peněz. Pojištění prodloužení pobytu v takovémto případě nepokrývá.
Rodičia zavraždenej Lucie dostali v článku priestor
„Věděli jsme, že Lucinka píše básně. Domlouvali jsme se, že až veršů bude na sbírku, tak je společně vydáme,“ říkala maminka. S manželem a přítelem Lucie její přání splnili. Kniha se jmenuje Vlčí poezie. Výtěžek z ní půjde na dobročinnost.
Prehovoril i brat zavraždenej Anety
Na Anetu vzpomínal každou chvíli, každý den, celý rok. „Furt jsem říkal, že musím něco dělat, aby na mě byla hrdá, že dál pokračuju v cestě a plnil ty věci, které si ona přála,” dodal nakonec.
Fildu uvádzam, pretože naozaj aspoň niekoľko krokov po čine dôležitých bolo urobených vďaka tlaku odborníkov. I stretnutie policajtov s obeťami páchateľom zranenými, čo má význam nepochybne nielen pre tie obete, ale i pre samotných policajtov
„Bylo to vůbec poprvé, kdy se policisté a zranění mohli osobně setkat, sdílet své pocity a mluvit o okamžicích, které prožili. Setkání bylo významné, oboustranně hluboce emotivní, plné vděku, podpory a porozumění,“ uvedla policie. Podle PMS vznikl na setkání bezpečný prostor, kde se mohli všichni podělit o své pocity. „Policisté na setkání zažili výjimečnou situaci, kdy slyšeli od zraněných a ostatních přítomných slova díků a viděli, jak se patnáct měsíců po události obětem daří,“ doplnil mluvčí PMS Martin Bačkovský.
I pre nich je to dôležité. Lebo i po tom vražednom útoku sú stopy v ich pamäti
Rony Jabbour, velitel čety pražských hasičů: Zdi od krve „My jsme tam vyjížděli k masivnímu úniku vody, protože bylo prostřelené topení, teklo to už skrz několik pater. Bylo to jako jít proti času, kapky krve na schodech, zdi od zraněných. Viděli jsme de facto reálně všechno, co se stalo. Viděli jsme ty zavražděné, pak jsme se vraceli zpátky do auta. Je to takové uzavření toho příběhu, nevytvářejí se tam domněnky, jak to mohlo asi vypadat.“
Zdeněk Křivánek, náměstek ředitele pražské záchranky: Říkali jsme, že to není možné „Když přišla první zpráva o aktivním střelci, tak jsme se všichni sešli na operačním středisku, což je takové srdce záchranky, kde se ty informace shromažďují. Když tam jdete, tak si pořád říkáte »to není možný, třeba se to nějak vysvětlí, třeba to nebude tak hrozný«, ale v okamžiku, kdy jsme tam vstoupili, tak jsme věděli, že ten malér bude obrovský.“
Je pochopiteľné, že sa vám také veci vryjú do pamäte
Psychologové poskytli v souvislosti se střelbou jen do konce roku přes 1700 intervencí, z toho asi třem stovkám příslušníků integrovaného záchranného systému.
Aj Eliška bola študentkou FF UK. Pri útoku na filde prišla o život rukou vraha.
O niečo neskôr i jej mama, tá vlastnou rukou – či skôr nohou, lebo do priepasti skočila. Bojovala za spravodlivosť pre svoju dcéru, za pomenovanie pravdy. Jej boj už skončil v zúfalom tichu, že spravodlivosti sa nedokáže dovolať a o pravde sa mlčí
Byla to zpráva, vycházející z její zoufalosti a beznaděje, pro širokou veřejnost o tom, co se tu děje, co by mělo fungovat a z jejího pohledu nefunguje.“
Je potrebné priznať pravdu, že obete skrátka ťahajú za kratší koniec povrazu v tejto spoločnosti. Páchateľ má zaistené práva všetkého druhu, no a kým v živote naše práva končia tam, kde narušujú práva iného, tak v prípade obetí táto spoločnosť zdravú hranicu v právach a tolerovanom správaní páchateľa i po čine v súdnom konaní ďaleko prekračuje. I psychológ v tom článku to pomenováva:
Kdyby nebyl pachatel mrtev, probíhal by s ním soud. Mohla slyšet jeho vysvětlení, byl by potrestán. Zvýšilo by to její šanci na vyrovnání se se smrtí dcery?
Pešek: „Někteří lidé mají pocit, že když se zúčastní hlavního líčení, že se dočkají slov lítosti. Často to tak nebývá. Naopak kontakt s pachatelem je spíš zatěžuje. S klienty obvykle pracujeme na tom, ať se soudu neúčastní. Moc mě nenapadá, v čem by jí to mohlo pomoci.“
Viem presne o čom hovorí nielen profesijne, ale i ľudsky. Pri riešení pochybenia lekárky v prípade zavinenia smrti môjho syna som zažila akým peklom prechádzajú obete. Opakovane sa dozvedať detaily o smrti svojho dieťaťa, predkladať dôkazy o dobrej starostlivosti o dieťa a tom, že bolo členom rodiny – ja sa vôbec nečudujem, ýe rodičia tehotnej Karin v prípade teraz prebiehajúcom na súde začali zúfalo kričať na páchateľa
Pre mňa poslednou kvapkou bolo, keď právnik nemocnice v snahe oddialiť rozsudok zasa o pár mesiacov, tesne pred vynesením rozsudku po piatich rokoch súdnych konaní požiadal, aby sme zdokladovali rodným listom, že ten mŕvy chlapec bol naozaj náš syn. Bola na to všetko hodina – za ten čas by sme nezašli domov po rodný list a späť ani taxíkom. Právnik to vedel, ja tiež. No hej, získala som ten požadovaný synov rodný list vďaka ľudskosti žien na matrike, lebo mi ho museli poslať z iného okresu. Pre mňa osobne tam bola bodka v šanci pre tento štát – ak takto dovolí správať sa páchateľom voči obetiam, jeho prístup k páchateľom a obetiam nie je v poriadku. A keby kedykoľvek čokoľvek odo mňa tento štát potreboval, nájde ma presne tam, kde bol vtedy, keď ma vystavil závažnej sekundárnej traumatizácii zo strany vinníkov vo vyšetrovaní a súdnom konaní v prípade smrti môjho syna. V nijakých plánoch CO a nijakých krízových situáciách so mnou ako občanom rátať nemusí. Už nikdy.
Teraz urobím výkop za tú Elišku a jej mamu, pár zrniek pravdy prihodím verejnosti na oči so spomienkou na tú mamu a s úctou k obetiam vražedného útoku na filde. Chcela len, aby sa nemlčalo o tej udalosti a aby zaznela pravda, aby ktosi prevzal zodpovednosť. Nedočkala sa toho. Ako to výstižne povedala v článku v linku
„Přála bych si, aby s námi bylo jednáno korektně. Nevím, s kým jiným by se mělo jednat s respektem než s rodiči, kteří přišli o své děti. Je zcela oprávněné, že se ptáme, ale od některých členů komise jsem cítila, že jsme pro ně nepohodlní, možná až obtěžující, protože klademe otázky. Zajímalo by mě, jak by situaci uchopili oni, kdyby byli v naší kůži – kdyby sami přišli o syna nebo dceru.
Hej, skutočne chodila i za matkou vraha a hľadala odpovede. Článok v linku k tomu píše
Několikrát navštívila matku a sestru vraha. Proč je pro člověka v této situaci důležité poznat zázemí vraha, dozvědět se o něm, co nejvíc? Mohou takové informace přinést úlevu?
Stretti: „Ten pocit, že mi chybějí odpovědi, je nesnesitelný.“
Navštevovala matku vraha, ktorého sama nazývala zrúdou, takže matku zrúdy
O prínose toho počinu mám pochybnosti.
Zúfalo hľadala odpovede, ktoré jej nedala spoločnosť. Pre reparáciu obetí je mimoriadne dôležité, aby od prvej chvíle cítili podporu spoločnosti. Aby sa postavila na ich stranu jednoznačne a aby ich podpora bola verejná a dôsledná. V prípade útoku na filde bola vlna podpory verejnosti obrovská, o to viac, že v čase vianočnom sa to stalo. No i štát a médiá sa musia postaviť na stranu obetí. Páchateľ si nemá čo zakrývať ksicht papierom pred médiami – keď sa nehanbil vystrájať hrozné veci, tak čo sa má hanbiť za svoju tvár? Nedovolila by som mu to, je to súčasť prevzatia zodpovednosti za ten čin.
V budúcom blogu sa pozrieme i na chyby, ktoré s útokom súviseli.
Elena
Celá debata | RSS tejto debaty